Mořice

URL: www.morice.cz

E-MAIL: obec@morice.cz

Obec Mořice leží na polovině cesty I.třídy č.47 mezi Brnem a Zlínem v jižní části Mikroregionu Němčicko.

První písemná zmínka o obci je z roku 1238 z dob Přemysla, markraběte moravského. Úrodná hanácká půda v okolí byla vždy důvodem, proč byly Mořice správním centrem šlechty, zejména pánů ze Žerotína nebo knížete z Lichtenštejnu.

V období panství Paulánů byla v letech 1703 až 1709 postavena v barokním slohu kaple sv. Martina. Spolu se zámkem to jsou hlavní dominanty obce.

Kaple je vyzdobena sochami žáků Matyáše Braun a v současnosti je využívána jako kulturní stánek pro široké okolí.

Mořice leží ve výšce 206 metrů nad mořem a žije zde celkem 502 obyvatel. O původu samotného jména Mořic se usuzuje, že pochází pravděpodobně od dávného názvu lučnatých niv, močálů, močidel neboli mořin, které se kdysi rozkládaly podél říčky Hané..

O tom, že v Mořicích plánují a budují cílevědomě už několik let, svědčí ocenění, jež obec získala.

V roce 2008 to bylo první místo v celostátní soutěži  „Zelená stuha" za příkladný vztah k obnově a tvorbě veřejných prostranství a k péči o krajinný rámec obce, za soustředěný zájem o výchovu mládeže a zapojení veřejnosti do těchto snah.

Na základě toho byly Mořice nominovány spolu s městem Krnov do soutěže Evropská kvetoucí sídla 2009, kterou vyhlašuje nevládní nezisková organizace „Association Européenne pour le Fleurissement et le Paysage". Krnov i Mořice získaly stříbrné ocenění v této prestižní soutěžia Mořice navíc zvláštní cenu za unikátní projekt biokoridoru Mokroš.

Odkazy

Mateřská škola Mořice

Hasiči Mořice

Zámecká knihovna Mořice

Úryvek povídky z knihy pana ing. Rudyka J., Mořice na Hané, 2005

Na pravém břehu řeky Hané, poblíž silničního mostu přes ní u obce Mořice, ve směru k Němčicím, je z kamene tesaný sloup, božím mukám podobný, z roku 1859. Dříve v těchto místech stával sloupek dřevěný, ve výklenku s vyobrazením Panny Marie. Současný obrázek Bohorodičky s Jezulátkem je dílem malíře Stanislava Foltýna z Vrchoslavic. Proč vlastně byl tento sloupek s mariánským obrázkem postaven víme jen z ústního podání pamětníků, jak se historka přenášela z generace na generaci:

 „To jednou prý se strhla velká bouře se silným lijákem. A protože hned zase vyskočilo sluníčko, seběhly se k plnému potoku kalné vody houfy dětí.  Do hučící vody házely chomáče trávy, klacíky, bláto i kamínky. Čím více vody přibývalo, tím radostnější křik se ozýval. Ale najednou hlas dětských hlásků ustal a ozýval se jen zoufalý křik běžícího kluka ke vsi: „Pomóc, děvčiska se topijó!“ Lidé přibíhají a snaží se zachránit mladé životy. Lidku vytáhli. Sirotek z pastoušky, „kulhavá Mařka“ drží malou Aničku v náručí a snaží se ze všech sil dostat se ke břehu. Tam je však strhl prudký vír. Plačící Aničku našli pod dřevěným mostem. A co její zachránkyně Mařka? Nikdo ze vsi ji už nikdy neviděl. Prudká voda ji zřejmě strhla  a odnesla pryč. Pánbůh dal, pánbůh vzal. Bylo to hodné děvče. Sousedé ani nevěděli jak se v Mořicích objevila a jak se vůbec jmenuje. Prý ji tu nechali pruští vojáci, když táhli krajem. Byla chudák celá pokřivená a když šla, těžce dopadala na jednu nožku. Děti ji někdy odháněly, pokřikovaly na ni kulhavá Mařka, ale jinak jí neubližovaly. Žila  z milosti jiných. Hospodyně, i když měly plno starostí uživit spoustu svých dětských krků, jí tu a tam něco podstrčily, a aby ten žvanec nebyl jen tak zadarmo, dovolily jí hlídat housata, kozy nebo malé děti. To bylo pro ni vyznamenáním. Však právě dnes měla ten šťastný den, že mohla hlídat malou Aničku a to se můžete spolehnout, že ji ani na chvilinku nespustila z očí. Od úst k ústům letěla krajem zpráva o zázračném zachránění děvčátka před utonutím. A ještě než skončili polní práce, objevil se na břehu řeky sloupek s malovaným obrázkem.“